TÁBOR – MĚSTO VÍRY A OHNĚ

(SLoka I)

Z prachu cest jsme přišli sem,

bez koruny, bez pečetí,

jen víra v hrudi, oheň v dlaních,

a hlas, co pravdu dosvědčí.

Zdi tu rostou z rovnosti,

kámen klade kámen k snu,

kde chudý stojí vedle pána,

a meč je slib, ne výsada trůnů.

(SLoka II)

Zvony mlčí, zpívá lid,

chorál stoupá k ranní mlze,

není tu král, není pán,

jen zákon slova, co nelže.

Každý vůz je bratrství,

každý chléb je dělen dál,

město roste z víry v člověka,

ne z hrozby, že by se bál.

(REFRÉN)

Tábor – město bez lží,

oheň v srdci, hlas v nás zní,

bez krále, bez okovů,

jen víra, co nás spojí.

Tábor – stojíme v kruhu,

rovní v prachu i v slávě,

dokud zpívá husitský chór,

pravda tu zůstává!

(SLoka III)

Ale ideál pálí víc než hřích,

když se z víry stává řád,

hranice mezi snem a mocí

se začíná potichu třást.

Slova jsou tvrdší než kámen zdí,

a oheň soudí bez milosti,

kdo nevidí stejně jako my,

pozná strach v plné rychlosti.

(GUITAR SOLO)

(epické, otevřené riffy, vzestupné melodie, pochod města)

(REFRÉN)

Tábor – město bez lží,

oheň v srdci, hlas v nás zní,

bez krále, bez okovů,

jen víra, co nás spojí.

Tábor – stojíme v kruhu,

rovní v prachu i v slávě,

dokud zpívá husitský chór,

pravda tu zůstává!

(MOST)

Když se sen mění v zákon,

a zákon v ostrý meč,

kdo hlídá pravdu samotnou,

aby neztratila lidskou řeč?

Ne každá pochodeň svítí,

některá jen pálí tvář,

a i ve městě z víry

se rodí stín a stráž.

(VIOLIN SOLO)

(sborové, táhlé smyčce, chorálová linka, melancholie)

(SLoka IV)

Přesto zůstává v kameni

otisk kroku, otisk snu,

že svět může stát bez krále,

když lid drží při sobě ruku v ruku.

Ať se dějiny lámou jakkoliv,

a prapor spadne do bláta,

Tábor zůstane otázkou,

kterou si svět klade dál.

(PIANO SOLO)

(čisté, pomalé, doznívání ideálu a ticha)

(ZÁVĚREČNÝ REFREN)

Tábor – město v nás,

ne jen v mapách času psané,

když lidé stojí bez strachu,

rodí se znovu a znovu.

Tábor – plamen i stín,

sen, co bolí, ale žije,

pravda není lehká cesta,

je to krok, co svět změní!