TAJEMSTVÍ OCELE

(SLOKA I)

Pod prachem bitev, kde kováři bozi

vykuli v plamenech srdce, co nezlomí hrozby,

tam rodí se legenda, co čas nedokáže spálit,

ocel, která pamatuje krev i pýchu králů v dáli.

Každý úder kladiva zpíval píseň věků,

každá jiskra byla gnóm, co tančil v popelu člověku.

V hlubinách kovárny rodí se válečný tón,

v něm duše bojovníků i celých zapomenutých tron.

(SLOKA II)

Hrdla válečníků řvou jako bouře hor,

štíty pukají, jak by v nich sídlil starý vzdor.

Mezi nimi stojí ten, kdo slyšel hlas kovárny,

ten, kdo ví, že ocel není jen zbraň – je to slib obrany.

V očích má žár výhně, v rukou tluče vlastní osud,

když meč jasně zavibruje, volá: „Neseš pravdu, nebo nenávist a blud?“

A země duní kroky vojsk, co v temnotě se valí,

ocel se třpytí – je to světlo, které vede padlé krále zpátky z dálí.

(REFRÉN)

Tajemství oceli! Zrozená z hněvu bouří!

Vzpurná, jak když bohové ve stínech mezi sebou bojují.

Tajemství oceli! Nepohne jí strach ani čas!

Je to hlas vítězů i hrob, co čeká na poražený hlas!

(SLOKA III)

Na bitevní pole dopadá déšť žhavých jisker,

ocel zpívá chladně, ale mluví pravdu jasnou jako břitva, ostrá jak stisk.

Je v ní odvaha otců i šepot dávných run,

v každé rýze pamatuje pád říší i staletí běd a slz proud.

Válečníci se narodí, zemřou a odejdou v prachu,

ale meč zůstává, čeká, až nový hlas vstoupí do jeho strachu.

Protože kdo drží ocel, ten drží víc než pouhé žíly kovu –

drží svůj úděl, svou víru, své vítězství i vlastní smrt v rovu.

(SLOKA IV)

Bouře ohýbá koruny stromů, země puká,

ale ocel se směje, jak by v ní žila stará vlčí ruka.

Je to duch pradávných válek, co zná každý stín,

ten, který říká: „Pouze síla je nic, pokud se k srdci nedostaví čin.“

Proto válečníku, když vstoupíš do arény věků,

pamatuj, že ocel tě nezachrání, pokud zradíš svou krev v hněvu.

Ale když ji ctíš, splývá s tebou jako bouře s nocí,

a světlo z jejího ostří prořízne i poslední proroctví v moci.

(MOST)

Plameny šeptají, že ocel ví sama,

kdo přišel padnout, kdo povstane bránit jména.

Z úderů, co řvou jak hrom, z popela, co tančí jak běs,

vstává písně oceli duch – starý, nezlomený les.

(REFRÉN – závěr)

Tajemství oceli! Zrozená z hněvu bouří!

Je to slib, co nikdy neumírá, a čepel, co nikdy neklečí.

Tajemství oceli! Vryté do srdcí bojovníků!

Ať meč tvůj hoří v plamenech slávy – ať skončí tvé kroky na vrcholku věků!