Říše pod sluncem

(Sloka I)

V tichu ranní mlhy probouzí se svět,

po skalách běží vítr, zpívá o tom, co chtěl.

Řeky se třpytí jako ocel pod nebem,

ryby v nich tančí, vlny je nesou šepotem.

Vlci na hřebenech vyjí pozdravy slunci,

jelení kroky v lese zní jak buben hrdinů.

A já tím světem kráčím, srdce divočiny v hrudi,

každý tvor tu žije s příběhem, co nikdy neuvadí.

(Refrén)

V království zvířat, kde čas se nezastaví,

kde proudy řek šeptají věčnost do krajiny,

tam moje duše najde klid a sílu žít,

v říši pod sluncem, kde každý dech má svůj rytmus.

Zpívám s orly, s vlky i s rybami v hlubinách,

metalová balada života se line v stínech stromů,

v té nádherné říši, kde srdce Země bije dál.

(Sloka II)

Dolů v hlubinách voda chladná šeptá jméno,

kapři a štiky krouží kruhy věčnosti.

Pod kameny raci drží stráž nad dávnou zemí,

tam, kde příběhy řek začínají i končí.

V dálce medvěd cestou hledá tajné místo spánku,

nad ním orlice kreslí runy větru na oblohu.

A já to všechno vnímám, jak se světlo láme v kapce,

jak každý tvor je tónem v písni, co nás všechny drží nad vodou.

(Refrén)

V království zvířat, kde čas se nezastaví,

kde proudy řek šeptají věčnost do krajiny,

tam moje duše najde klid a sílu žít,

v říši pod sluncem, kde každý dech má svůj rytmus.

Zpívám s orly, s vlky i s rybami v hlubinách,

metalová balada života se line v stínech stromů,

v té nádherné říši, kde srdce Země bije dál.

(Most – melodický nářez)

A když se noc spustí jak černý závoj bohů,

světla hvězd se třpytí v očích zvířat, která bdí.

Sovy hlídají ticho, netopýři letí stíny,

a v řece měsíc pluje s rybami jak kapitán snů.

Temná kytara kvílí – život není jen o síle,

je to harmonie bytí, kdy dravec i kořist sdílejí čas.

(Sloka III)

Ráno zas přinese zpěv a jemné doteky větru,

jelení parohy rozzáří kapky rosy v paprscích.

Všechny tvory spojuje tichá smlouva o životě,

který je křehký, ale krásný jako plamen v bouři.

A já jejich hlas slyším – říkají, že svět je dar,

že každý nádech stojí za boj, i když padáme na kolena.

Tak zvedám hlavu vzhůru, srdce tepá jako buben,

a zpívám píseň Země, silnější než ocelový hrom.

(Epický závěr – poslední Refrén)

V království zvířat, kde čas se nezastaví,

kde proudy řek šeptají věčnost do krajiny,

tam moje duše najde klid a sílu žít,

v říši pod sluncem, kde každý dech má svůj rytmus.

Zpívám s orly, s vlky i s rybami v hlubinách,

metalová balada života se line v každé stopě duší.

Ať světlo zůstane, ať tahle říše věčně trvá —

dokud naše srdce budou bít s přírodou jako jeden hlas.