Stela

(SLOKA I)

Stela přichází večerem,

když město pomalu ztichne,

v jejích vlasech je kousek nebe

a v očích hvězda, co blikne.

Nenosí kolem sebe hluk,

jen tiché světlo v dlaních,

a kde se zastaví na chvíli,

tam noc ztratí svůj stín.

(SLOKA II)

Stela nemluví zbytečně,

ale když vysloví mé jméno,

je to jak první jarní vítr,

co rozechvěje zem.

Není bouře ani plamen,

je spíš klidná zář,

která svítí dlouho poté,

co ostatní světla pohasnou.

(REFRÉN)

Stelo, svítíš potichu,

jak hvězda nad krajinou,

když se svět zdá být daleko,

ty jsi vždycky blízko mnou.

Stelo, zůstaň ještě chvíli,

nech tu noc jen plynout dál,

v tvém světle se dá věřit,

že každý stín má svůj zánik.

(SLOKA III)

Stela kráčí bez spěchu,

jako by znala svůj směr,

nebojí se tmy kolem,

protože světlo nosí v sobě.

Někdy stačí jen pohled,

aby se všechno změnilo,

a v jejím tichém úsměvu

je víc než tisíc slov.

(MOST)

Možná ani netuší,

kolik naděje rozdává,

kolik nocí promění

v něco, co se dá unést.

A možná právě proto

zůstává tak vzácná,

protože nehoří hlasitě,

ale vytrvale.

(REFRÉN)

Stelo, svítíš potichu…

(OUTRO)

A když se ráno dotkne obzoru

a hvězdy mizí v dálce,

Stela zůstane v srdci

jako světlo, které nezhasne.