PÁN POUŠTĚ

---

Pod hvězdami, kde noc je ostřejší než dýka z obsidiánu,

a písek zpívá staré příběhy o padlých říších,

tam kráčí Pán pouště, muž bez strachu,

který se narodil z horkého větru a stínu dun.

Jeho kroky zvedají prach století,

jeho hlas duní v údolích, kde slunce nikdy neodpouští.

Kdo vysloví jeho jméno, tomu se dlaně zachvějí –

ne z hrůzy, ale z úcty.

Protože v zemi, kde vody je méně než naděje,

je odvaha jediným zdrojem života.

---

SLOKA I

Z východu se blíží bouře. Ne ta z mraků –

ta z bronzových štítů, válečných pokřiků a jezdectva,

které drtí duny jako příliv kamene.

Cizí král touží po vládě nad pouští,

ale poušť nepatří člověku.

Poušť si volí svého pána sama.

A on již stojí na hřebeni dun, tváří v tvář bouři,

vlasy mu vlají jako černé prapory noci.

Položil ruku na jílec meče,

a žár kovu se mu vpálil do dlaní.

„Ať vítr rozhodne,“ zašeptal.

A vítr se rozkřičel.

---

REFRÉN

Pán pouště kráčí, když svět se hroutí,

jeho stín je pevný, když slunce pálí.

V písku je síla, v krvi je vůle,

za domov padne, za lid povstane.

Bouře se láme, však on se nezlomí,

Pán pouště vládne, i kdyby svět shořel.

---

SLOKA II

Nepřátelé se valili jako příval kamenných hadů,

štíty skřípaly, koně frkali,

a země duněla v rytmu jejich bubnů.

Ale Pán pouště už zvedal svou zbraň.

Jeho bojovníci – synové větru, dcery ohně –

seřadili se kolem něj jako kruh kolem slunce.

Jejich oči zářily, když do nich dopadl jeho hlas:

„Poušť není prázdnota. Poušť je domov. A domov se brání!“

A pak se duny rozvlnily,

šípy se vznesly jako hejna černých ptáků,

a písek se proměnil v žhnoucí moře smrti.

Vřava rostla, světla ubývalo.

Ale oni stáli.

---

MOST

Slunce kleslo, bitva však ne.

Horko vystřídal ledový dech noci,

a nad hlavami válečníků stoupal kouř.

Pán pouště stál ve středu dění,

krev mu stékala po předloktí,

ale oči měl jasné jak hvězdy nad ním.

Když ho nepřítel sevřel v kleštích,

pozvedl prapor s emblémem slunce –

a ten se v noci rozzářil.

Jako by poušť sama vstala a bojovala.

---

REFRÉN

Pán pouště kráčí, když svět se hroutí,

jeho stín je pevný, když slunce pálí.

V písku je síla, v krvi je vůle,

za domov padne, za lid povstane.

Bouře se láme, však on se nezlomí,

Pán pouště vládne, i kdyby svět shořel.

---

SLOKA III – Závěr

Když bitva utichla,

písek byl černý a hvězdy se chvěly nad mrtvým tichem.

Pán pouště se opřel o meč, dech měl těžký,

ale jeho postoj zůstal vzpřímený.

Nad horizontem se objevila první linka světla –

a s ní i vítězství.

Nepřítel prchal, zbytky armád mizely v dálce,

zatímco jeho lid zvedal zbraně k obloze.

Poušť mlčela…

a tím mlčením vzdala poctu.

Protože věděla,

že její pán znovu obstál.

A legenda dál kráčí s ním –

jako stín, jako vítr, jako věčnost samotná.

Pán pouště. Ten, který bojuje. Ten, který vede. Ten, který nikdy nepadne.