Růžena

(SLOKA I)

Růžena kráčí podvečerem,

když město voní po dešti,

v jejích vlasech zůstává léto

a v očích klid i neklid všední.

Není jen jméno z kalendáře,

je spíš pocit pod kůží,

když se dotkne lehce ruky,

svět na chvíli zpomalí.

(SLOKA II)

Růžena mluví jemně,

ale její hlas má sílu,

co projde až pod žebra

a zůstane tam chvíli.

Je v ní něco z růže i trnu,

krása i kousek vzdoru,

a právě v tom je její kouzlo –

že není snadné ji pochopit.

(REFRÉN)

Růženo, voníš po létě,

i když už dávno prší,

v tvém pohledu je ticho,

co všechny bouře utiší.

Růženo, když stojíš blízko,

svět má jiný tvar,

v tvé blízkosti je láska,

která nepotřebuje dar.

(SLOKA III)

Růžena nespěchá vpřed,

ví, že čas si cestu najde,

a když se dívá do dálky,

je v tom víc než jen náhled.

Drží svět lehce v dlani,

bez potřeby ho měnit,

a přesto když se usměje,

dokáže všechno rozsvítit.

(MOST)

Možná ani neví,

kolik citů probouzí,

kolik ticha naplní

jen obyčejným dotykem.

A možná právě v té hloubce

je její pravda,

protože některé ženy

se milují pomalu, ale navždy.

(REFRÉN)

Růženo, voníš po létě…

(OUTRO)

A když se noc opře o okna

a svět se ponoří do ticha,

Růžena zůstane v srdci

jako vůně, co se nevytratí.