Jiřína

(SLOKA I)

Jiřina kráčí podvečerem,

když den se sklání k zemi,

v jejích očích je ticho

a příběhy mezi řádky psané.

Nespěchá za slovy,

co zní jen na povrchu,

její pohled sahá hlouběji

a zůstává tam déle.

(SLOKA II)

Jiřina zná hodnotu času,

ví, že všechno má svůj běh,

v jejím úsměvu je jistota,

že není nutné se bát.

Není křehká jako květ,

je spíš strom v zahradě,

co stojí klidně i tehdy,

když vítr změní směr.

(REFRÉN)

Jiřino, v tvém klidu je síla,

co nepotřebuje slova,

když stojíš vedle mě,

svět zní o něco tišeji znova.

Jiřino, v tvém pohledu je domov,

kam se dá vždy vrátit,

v tvé blízkosti mizí pochybnost

a všechno se dá unést dál.

(SLOKA III)

Jiřina drží svět pevně,

ale nikdy ho nesvírá,

dává víc, než si vezme,

a nikdy to nepočítá.

Je v ní něco z dávných časů,

něco, co zůstává,

když ostatní věci mizí

a svět se rychle mění.

(MOST)

Možná ani netuší,

kolik klidu rozdává,

kolik neklidných nocí

promění v tiché ráno.

A možná právě v té opravdovosti

je její dar,

protože některé ženy

jsou světlem bez potřeby zářit.

(REFRÉN)

Jiřino, v tvém klidu je síla…

(OUTRO)

A když se noc opře o okna

a světla pohasnou,

Jiřina zůstane v srdci

jako jistota, že některé věci trvají.