✦ BITVA O BRITÁNII – ČÁST III: EPILOG VĚČNÉHO NÁVRATU ✦

(Sloka I)

Když válka utichla a nebe znovu dýchá,

nad britskými útesy je slyšet poslední zpěv.

Do ticha vstupují jména, která vítr nikdy nesmaže,

hradba odvahy, co chránila svět před pádem.

Letci se vrací, někteří jen v ozvěnách snů,

jiní s unavenýma očima, co viděly příliš.

Ale všichni nesou v srdci stejný plamen:

že domov je víc než zem — je to paměť, kterou nikdo nevezme.

(Refrén)

A tak se vrací domů ti, kdo prošli ohněm,

přes hranice, přes roky, přes bolest, která zůstala.

V zemi, kterou milovali, teď stojí památný klid,

a v něm se odráží nebe, které kdysi bránili.

Pro padlé zní andělské chóry,

pro živé duní srdce země.

České křídlo se vrátilo —

i když jiným způsobem, než doufali.

(Sloka II)

Na poli v Ruzyni, kde vítr hladí trávu,

je slyšet tichý šum jako dozvuk rotujících vrtulí.

Zde stojí pomníky, mramor studený a věčný,

ale jména na nich hoří jasněji než hvězdy.

Lidé sem chodí položit květ, tichý pozdrav,

a země tiše šeptá: “Děkuji vám.”

Padlí už nesednou do kabin, ale jejich let

dál kreslí linie na nebi každé svobodné země.

(Refrén)

A tak se vrací domů ti, kdo prošli ohněm,

přes hranice, přes roky, přes bolest, která zůstala.

V zemi, kterou milovali, teď stojí památný klid,

a v něm se odráží nebe, které kdysi bránili.

Pro padlé zní andělské chóry,

pro živé duní srdce země.

České křídlo se vrátilo —

a s ním i čest, co nelze zlomit.

(Most – symfonický výbuch)

A když se rozezní orchestr věčnosti,

křídla z ohně a broskvového nebe se vrací zpět.

Všechny hlasy padlých se spojují v jediný tón,

který proráží čas jako šíp, co nikdy nemíří špatně.

“Neseme světlo domů — ať žije země, kterou jsme milovali.”

A kapky deště na hrobech zní jako tlukot jejich srdcí.

Všechno, co dali, se dnes vrací jako píseň,

kterou nesmí nikdo zapomenout.

(Finální Refrén – monumentální)

A tak se vrací domů ti, kdo strážili nebe,

na křídlech paměti, která nikdy nezestárne.

Británie i Čechy, dva národy, jeden dech,

spojené krví hrdinů, kteří volali z mraků: “Naděje neumírá.”

A světlo padlých září jako věčný maják,

když symfonie končí, ale jejich odkaz trvá dál.

Nad krajinou zní poslední zvon —

pro ty, kdo bránili úsvit.

A my víme, že jejich návrat domů

je v každém svobodném ráno.

(Outro)

A ticho se mění v modlitbu.

V ní stojí jeden příběh:

O mužích, kteří bojovali bez země —

a přesto ji zachránili.

---