BITVA O LENINGRAD

(Sloka I)

V tichu zimy stojí město,

kde každý dech je zápas s tmou.

Dlouhé noci, krátké dny

a hlad je stále silnější než houf.

Na Něvě křupe led pod šlépějemi,

v dálce duní ocelový řev,

a lidé šeptem říkají si navzájem,

že zítřek bude zase těžší než ten dnešní hněv.

(Sloka II)

V opuštěných bytech hoří svíce,

a jejich plamen kmitá strachem.

Matky píšou dětem dopisy,

které možná nikdy nedostanou.

Každý den je zkouškou víry,

každý krok je zkouškou sil,

a přesto nikdo neodchází —

srdce města bije dál, i když sotva žil.

(Refrén)

Leningrade, město bolesti i hrdosti,

ve tvých zdech zní příběh, který nezmizí.

Tisíc dnů utrpení, tisíc dnů ticha i vzdoru,

tvá odvaha je světlem, které nikdy nezhasne.

Leningrade — ty stojíš dál.

(Sloka III)

Na frontě mlčí unavené zbraně,

jen vítr zpívá mezi troskami.

Vojáci drží poslední linii,

každý v sobě s kouskem naděje schovaný.

A když se rozezněl první ranní výstřel,

město se pomalu probouzelo,

jako by samo vědělo,

že ještě dlouho jej čeká pouť bolestí a ohněm zkoušenou.

(Sloka IV)

A přesto v těch tvářích vyhladovělých

je síla, jakou svět už nezná.

Ti, kteří zůstali, psali příběh —

ne perem, ale odvahou těžkou jako tmavá hlína.

Otcové, matky, děti… každý z nich

se stal součástí jedné stejné písně:

o městu, které žilo dál,

i když se čas zdál být navždy zkamenělý.

(Refrén)

Leningrade, město bolesti i hrdosti,

ve tvých zdech zní příběh, který nezmizí.

Tisíc dnů utrpení, tisíc dnů ticha i vzdoru,

tvá odvaha je světlem, které nikdy nezhasne.

Leningrade — ty stojíš dál.

(Závěr)

Až jednou sníh zakryje trosky,

až ztichne zbraň i poslední hlas,

přijde den, kdy děti znovu poběží ulicemi

a nikdo jim už nevezme jejich čas.

Město bolestí zrozené,

město ze stínu i plamenů,

Leningrad žije dál —

a jeho píseň nese věčnost do dalších dnů.

---