LOV MAMUTŮ

(ÚVODNÍ CHORÁL)

“Vox ignis, vox terrae, spiritus praenatorum…

Fortitudo! Fortitudo!”

(SLOKA I)

Když ranní mrazem puká led a vítr z hor se zvedá,

v ohništi tlupa probouzí se – krev se ve stínech nedá.

Kosti bubnují o zem, šamanka kreslí znak,

na nebi krouží havran – ví, že přijde dnešní tlak.

Mamutí stádo dupe dál, přes bílé království,

a naše srdce buší rytmem, jenž rozeznívá pravěký sny.

Ostří z pazourku jiskří tmou, srdce kovových bohů zní,

jsme děti ohně, ledu, hladu – lov nás nikdy nezradí.

(REFRÉN)

Hej! Zvedněte oštěpy k temnému nebi!

Krev a dech mamutů volá nás dál.

Hej! Ať symfonie věků v nás vibruje, zpívá,

a země se otřese, až lovci splynou s bouří skal!

Fortitudo! Fortitudo!

(SLOKA II)

Sněhové pláně se táhnou jak moře, jenž nikdy neutichá,

stopa se vine jak had, co zemi svou v noci utíká.

Muži jdou vpřed a ženy šeptají duchům dávných cest,

děti se učí poslouchat ticho – ví, že síla je v něm i v nás.

Šedé stádo se blíží, obři s klůmi jak sloupy chrámů,

jejich kroky otřásají časem, jak zvony dávných kmenových chrámů.

Sněhem se řítí stín za stínem, dech mrazí v hrudi led,

a srdce lovců plane v ohni, jenž nezkrotí žádnej svět.

(CHÓR) (LATINSKY)

“Ad praedam! Ad vitam!

Terra clamabit, sanguis cantabit.

Magnus bestia cadet!”

(REFRÉN)

Hej! Zvedněte oštěpy k temnému nebi!

Krev a dech mamutů volá nás dál.

Hej! Ať symfonie věků v nás vibruje, zpívá,

a země se otřese, až lovci splynou s bouří skal!

Fortitudo! Fortitudo!

(SÓLO KYTARY) (instrumentální část – dramatický popis)

Struny kvílí jak vítr, co svírá údolí,

riff padá jako kamení z útesů,

basa duní jak tlukot obrovského srdce mamuta,

a nad tím se vznáší křišťálové tóny, co řežou mráz.

Vichřice tónů – blesk – pád – výkřik života!

A potom ticho… než přijde úder poslední.

(SLOKA III) – (ZÁVĚREČNÝ LOV)

Kruh se uzavírá, obři už cítí náš dech,

jeden z nich řve jak bouře, padá k zemi, otřásá břeh.

Oštěpy létají jako hvězdy, co padají z noční klenby,

a sníh se barví rudě, když lovci vykročí z temnoty.

Vítězství pálí v krvi, tak staré jak celý svět,

život se rodí z odvahy – jinak by nebyl žádný kmen.

Až vyhasne oheň dne, zapějeme chorál bohům,

že člověk obstál zas a stal se vládcem zimním dnům.

(FINÁLNÍ REFRÉN)

Hej! Zvedněte oštěpy k temnému nebi!

V srdcích plá polární hněv i hrdý žár.

Hej! Lovci tisíciletí kráčí s duší ohně,

a jejich píseň přežije věky, až do hvězdních bran!

(ZÁVĚREČNÍ CHÓR)

“Gloria praedatorum!

Gloria terrae!

Fortitudo aeternum!”

---