Široké pláně srdce

(SLOKA I)

Tam, kde se roviny táhnou až k dalekým horám,

kde vítr divoký zpívá o starým kovbojům a sporám,

tam toulám se krajinou, co ticho v duši zanechá,

a vůně dálky z prérií mě dál a dál přivolává.

Slunce nízko padá, kreslí stíny dějin v prach,

jak staré příběhy sedláků šeptané po rančích a vesnicách.

Každý krok tu zní jak návrat do dávných, dávných let,

kde čas se nehýbá a svět má jednodušší svět.

(REFRÉN)

Ach, ty široké pláně mě volají zpátky,

tam, kde stáda mustangů běží přes mraky.

U jezera tichého hvězdy třpytí se tmou,

a měsíc cestu kreslí nám láskou jemnou.

V tom tichu večera, kde se nebe rozšíří,

nacházím kousek ráje, co jen v srdci objeříš.

(SLOKA II)

Stojí tam stará chata, pamatuje sto a víc,

její stěny stále zpívají o dlaních rančerů a jejich prací.

Veranda tiše vrže, jak by vzpomínala čas,

kdy kolem chodili kovbojové a čekal na ně další dlouhý den zas.

Světlušky tančí lehce nad poli hebce modrými,

noc na chvíli zastaví se s kouzly šeptanými.

Nadechnu se večera, když slunce mizí v dáli,

barvy nebe padají jak řeka, co hvězdy vykoupala.

(REFRÉN)

Ach, ty široké pláně mě volají zpátky,

tam, kde stáda mustangů běží přes mraky.

U jezera tichého hvězdy třpytí se tmou,

a měsíc cestu kreslí nám láskou jemnou.

V tom tichu večera, kde se nebe rozšíří,

nacházím kousek ráje, co jen v srdci objeříš.

(MOST)

Pojď se mnou, lásko, projdeme se tou stezkou starou,

kde vítr nosí píseň a tráva šelestí jarní náladou.

U jezera usedneme, až vlnky zlatem zazáří,

a sny, co spolu máme, přísaháme navždy v tváři.

Láska na prérii je tichý plamen, pevný, dlouhý čas—

jak krajina, co se probouzí, když ráno hladí nás.

(SLOKA III)

Ranní světlo vstává tiše, skrz topoľe prosvítá,

u břehu s jemným šumem naši stopu pohladí voda čistá.

Kraj se znovu probouzí v pomalém country rytmu,

jak prérie vítá světlo a noc ustupuje jeho vlivu.

A každý den jsem vděčný za cestu, co mě sem dovedla,

k jezeru tichých zázraků, kde příroda je nejkrásnější učitelka.

V těch pláních nacházím klid, co člověk stěží hledá,

a kraj drží všechny sliby, co kdy větru svěřila zem hladná.

(REFRÉN) (ZÁVĚREČNÝ)

Ach, ty široké pláně mě volají zpátky,

tam, kde stáda mustangů běží přes mraky.

U jezera tichého hvězdy třpytí se tmou,

a měsíc cestu kreslí nám láskou jemnou.

V tom ranním tichu, v tom večerním světle,

je ten divoký západ navždy ukryt v mém srdci nepopletně.

---