“Hory šepotů a stínů”

(Sloka I)

V prastarých štítech z popela noci,

kde vítr řeže jak ďáblův zpěv,

stoupám do výšin, kde končí kroky

a začíná ledový, démonický hněv.

Skalní tváře vrhají stíny dlouhé

jako vzpomínky, které chtěly zemřít,

a z propastí stoupají modlitby zoufalé,

jež hory odmítly kdy vyslyšet.

(Refrén)

Ó výšiny, kruté a svaté!

Váš dech je mé prokletí i chtíč.

V objetí bouří, v očích temnoty,

mé srdce plane – ať zničí mě ten nič!

Hory, ó hory šepotů a stínů,

vy jste mé krve tichá modlitba.

Váš vrchol – trůn hříchů a hrdinství,

kde propast líbá nebe, co neodpustí.

(Sloka II)

Ledové útesy se smějí výšinám,

jak statní strážci prastarých kleteb.

Na jejich ramenou stojím, lapen v snách,

že ovládnu svět, jenž mizí v zádech.

Bouře se svíjí jako černá nevěsta,

hrom řve jak pekelná bestie,

a přesto cítím vzrušení lovce,

když stojím sám – a noc mě posvěcuje.

(Most)

Zub času mne kouše do kůže,

ale já stoupám výš a výš,

jako by temní bohové dávali mi družě,

a každý krok byl krvavý rituální rýč.

Propast křičí – pojď, obejmi mne!

Vrchol šeptá – jen stateční se zrodí!

A já roztrhnu strach jak pergamen,

v srdci plamen, v duši chladné hory.

(Refrén) (variace)

Ó výšiny, kruté a svaté!

Vám dávám krev, touhu i hřích.

V objetí větru, v křiku ledových bran,

vzrušení z pádu – má černá píseň z nich.

Hory, ó hory tajemných stínů,

přijměte mne jako poutníka tmou.

Ať mé kroky zní jak bubny bitvy –

temné dobrodružství s mrazivou krásou.

---