Aztécký válečník – Syn Slunce

V srdci džungle, kde stíny stromů pohlcují světlo, kráčí válečník Xochitl. Jeho zbroj je pokrytá prachem bitev a oči planou, jako by nesly oheň samotného Slunce. Každý krok duní, bubny předků buší v rytmu jeho srdce.

Pyramidy se tyčí nad ním, staré a mocné, chrámové kameny šeptají příběhy obětí a bohů. Xochitl zvedá meč a volá:

„Tonatiuh! Tlatecuhtli!“

(Slunce! Bože zla!)

V džungli se ozývá hukot bubnů, zvuk válečné pochodové síly. Xochitl přísahá:

„Nimitstlatlauhca! Nimitztlazohtla kuali tlahtolli!“

(Přísahám svou krev! Miluji pravdu a slovo!)

Refrén:

Syn Slunce vstává, Xochitl kráčí temnotou.

Bubny ho volají, oheň bohů ho nezdolá.

Mezi stíny a světlem drží pevný směr.

Válečník bohů, syn Aztéků – nikdy neuhne.

Vstupuje do chrámu, kde stíny tančí kolem oltářů z kamene. Každý reliéf, každý symbol vypráví o odvaze a smrti. Xochitl se sklání a šeptá:

„Cuauhtli! Nimitstlatlauhca! Nimitztlaçotla!“

(Orel! Přísahám! Miluji tě!)

Najednou z džungle vystřelí křik nepřátel. Xochitl zvedá meč:

„Axcan! Totec! Nimitztlazohtla in tlakatl!“

(Nyní! Bože! Přísahám, muži!)

Bitva propuká. Země pod nohama se třese a stíny tančí s ohněm. Každý zásah, každý skok přes řeku je veden silou duchů dávných válečníků. Xochitl ví, že jeho cesta nekončí s mečem – je to pouť odvahy, víry a síly.

Refrén:

Syn Slunce vstává, Xochitl kráčí temnotou.

Bubny ho volají, oheň bohů ho nezdolá.

Mezi stíny a světlem drží pevný směr.

Válečník bohů, syn Aztéků – nikdy neuhne.

Na vrcholu pyramidy, kde vítr šeptá legendy, Xochitl zvedá meč a pronáší svou poslední přísahu:

„Nimitztlazohtla, Tonatiuh! Nimitztlazohtla, Tlaloc!“

(Milovat tě budu, Slunce! Milovat tě budu, Tlaloc!)

Slunce zapadá a paprsky malují zlaté stíny na zbroj válečníka. Xochitl ví, že jeho krev je spojena s příběhy bohů, že legenda kmene bude žít dál a že temnota nikdy nezdolá jeho odvahu.

---