Anežka

(SLOKA I)

Anežka chodí ráno tiše,

jak první světlo nad řekou,

v jejích očích není spěch,

jen klid, co hladí krajinou.

Nese si v sobě něco,

co nejde snadno říct,

možná kus dávných příběhů,

možná víc, než můžeš chtít.

(SLOKA II)

Anežka mluví potichu,

ale slova mají váhu,

když se usměje do tmy,

rozsvítí i prázdnou stráň.

Nečeká potlesk ani slávu,

nechce být první v řadě,

a přesto když se ztratí z dohledu,

zůstane po ní světlo v hlavě.

(REFRÉN)

Anežko, jsi jak tichý déšť,

co smývá prach i smutek dní,

v tvém hlase zní něco víc,

než jen obyčejné „smím“.

Anežko, když se na mě díváš,

čas na chvíli ztratí směr,

a všechno, co bylo složité,

najednou je prosté jen.

(SLOKA III)

Anežka drží světlo v dlani,

i když sama stojí v stínu,

dává víc, než si kdy vezme,

a nepočítá, kolik zbývá.

Její ticho není prázdné,

je plné klidných odpovědí,

a kdo ho jednou uslyší,

ten ví, že některé věci se nemění.

(MOST)

Možná ani neví,

jak hluboko sahá její síla,

jak dokáže z obyčejné chvíle

udělat něco, co zůstává.

A možná právě v té skromnosti

je její tajemství,

protože opravdová krása

nikdy nemusí křičet.

(REFRÉN)

Anežko, jsi jak tichý déšť…

(OUTRO)

A když večer tiše zavře den

a svět se ztiší víc,

Anežka zůstane v srdci

jako melodie bez hranic.