Anežka

(SLOKA I)
Anežka chodí ráno tiše,
jak první světlo nad řekou,
v jejích očích není spěch,
jen klid, co hladí krajinou.
Nese si v sobě něco,
co nejde snadno říct,
možná kus dávných příběhů,
možná víc, než můžeš chtít.

(SLOKA II)
Anežka mluví potichu,
ale slova mají váhu,
když se usměje do tmy,
rozsvítí i prázdnou stráň.
Nečeká potlesk ani slávu,
nechce být první v řadě,
a přesto když se ztratí z dohledu,
zůstane po ní světlo v hlavě.

(REFRÉN)
Anežko, jsi jak tichý déšť,
co smývá prach i smutek dní,
v tvém hlase zní něco víc,
než jen obyčejné „smím“.
Anežko, když se na mě díváš,
čas na chvíli ztratí směr,
a všechno, co bylo složité,
najednou je prosté jen.

(SLOKA III)
Anežka drží světlo v dlani,
i když sama stojí v stínu,
dává víc, než si kdy vezme,
a nepočítá, kolik zbývá.
Její ticho není prázdné,
je plné klidných odpovědí,
a kdo ho jednou uslyší,
ten ví, že některé věci se nemění.

(MOST)
Možná ani neví,
jak hluboko sahá její síla,
jak dokáže z obyčejné chvíle
udělat něco, co zůstává.
A možná právě v té skromnosti
je její tajemství,
protože opravdová krása
nikdy nemusí křičet.

(REFRÉN)
Anežko, jsi jak tichý déšť…

(OUTRO)
A když večer tiše zavře den
a svět se ztiší víc,
Anežka zůstane v srdci
jako melodie bez hranic.

Romantic symphonic ballad, soft piano, strings, gentle male vocal, calm emotional build up, tender mood