„Království tichých vln“

(Sloka I)

V srdci hor kde mlha spí,

tam stříbrné jezero dech svůj skrývá.

Staré příběhy vítr k břehu nese,

o duších, co se vrací, když měsíc vstává.

Hladina tichá jak prastarý chrám,

nad ní se orchestr hvězd pomalu sklání,

a hluboko v tmách pod temným valem

spí voda mocná, síla beze zdání.

(Refrén)

Království tichých vln, kde šeptá čas,

v rytmu symfonií světla i mrazu.

Oceán neklidu v srdcích nás,

tam kde se rodí bouře i vykoupení spolu v obrazu.

O jezera hlubin, ach, veďte nás,

k pravdě, co v hlubinách bývá skryta.

Váš hlas jak orchestr, jenž nepomíjí,

volá nás zpět – tam kde ticho vítá.

(Sloka II)

U břehů stojí strážci z kamene,

pamatují staletí, kdy rytíři zde přísahu dali.

Srdce jezer zná zrození ohně,

i stíny, jež bývaly kdysi králi.

Z povrchu k nebi se odráží svět,

temnota s jasem tu věčně tančí,

a kdo jednou slyšel ten volající zpěv,

už nezapomene, kam jej voda zánáčí.

(Most)

Až noc se otevře jako brána,

a smyčce větru vzplanou nad hladinou,

zvedne se síla dávných pramenů,

co psaly dějiny pod hvězdnou klenbou jedinou.

Tvá duše náhle ucítí,

že je to svět, v němž počátek i konec znějí,

a každý tón symfonie jezer

je píseň bohů, co stále bdějí.

(Refrén) (Grand Orchestral)

Království tichých vln, kde šeptá čas,

v rytmu symfonií světla i mrazu.

Oceán neklidu v srdcích nás,

tam kde se rodí bouře i vykoupení spolu v obrazu.

Ó jezera hlubin, zvedněte hlas,

v čarách věků nás dál veďte domů.

Tam kde ticho vládne jako král,

a světlo se láme na vlnách znovu.

(Závěrečná koda)

Až poslední tón orchestr vydechne,

a noc se ponoří zpět do stínů,

zůstane jezero – věčné a tiché,

chrám vody, co drží sny poutníků.

Tam můj hlas se jednou vrátí,

až skončí putování po prachu cest,

do hlubin, kde hvězdy v odrazu spí,

kde voda zpívá – a kde začíná vše.

---