Mleczna Dolina

---

V údolí, kde Mlečná Dolina stoupá k nebi jako mléčný dým,

kde staré zdi pamatují hromy válek a ocelový rým,

tam válečníci povstali, když z popela zbyl jen prach,

v očích jiskry ohně, v duši hněv a v rukou nebeský strach.

Nad krajem hučí rohy, zní volání pradávných dnů,

armáda stínů se valí přes hřebeny solných dnů.

Na praporech jablko rudé jak krev muže v boji,

a v měchu hruškovice čeká pro ty, kdo se nebojí.

(Sloka 1)

Slunce se lámalo o štíty, o čepele z mrazivých nocí,

vichr nesl vůni medu, co připomínal dny bez zlých mocí.

Dnes však není čas snít, dnes se nelze vracet zpět,

válečník pohlédl k obloze a přísahal, že musí svět

zachránit od temných hord, co ničily sůl i úrody,

že cukr z kraje sladkého už nezkazí jed jejich škody.

Bouře duněla v jejich hrudi, když bubny začaly znít,

a každý věděl, že tento boj už nikdo nemůže opustit.

(REFRÉN)

Zvedněte meče, zde v Mlečné Dolině stůjte!

V jablku síla, v hruškovici oheň, med nás spojte!

Sůl na rtech pálí, cukr krvácí jak dávné vinice,

my jsme bouře národů – synové ocelové pravice!

(Sloka 2)

Kráčeli vpřed, až země duněla a vzduch se třásl,

a nelidský křik nepřítele se k obloze třikrát vznesl.

Zbroj jim zčernala kouřem, když proráželi řady tmy,

a každý krok byl jako příběh vytesaný do skály.

Tam padl první, druhý, třetí, tam se zlomil stínový kruh,

když velitel pozvedl roh a napil se hruškovice z plných kruh.

„Za údolí! Za naše!“ křičel, med mu stékal po bradě,

a vojáci se znovu zvedli, i když stáli v smrti zahradě.

(Sloka 3)

Ocelová lavina rozdrtila tváře démonů i strach,

v jabloni rozkvetly plameny, ve větvích zpíval jejich pach.

Sůl se míchala s potem, cukr s krví padlých mužů,

a země rudla, jak se svět měnil v jedinou bouři nožů.

V posledním úderu se nebe rozevřelo,

a Mlečná Dolina zabouřila jak rozpadlé peklo.

Tam, kde hrom udeřil, stála skupina hrdinů,

unavená, raněná – ale stále věrná svému činům.

(REFRÉN)

Zvedněte meče, zde v Mlečné Dolině stůjte!

V jablku síla, v hruškovici oheň, med nás spojte!

Sůl na rtech pálí, cukr krvácí jak dávné vinice,

my jsme bouře národů – synové ocelové pravice!

(Sloka 4)

A když se ticho rozlilo nad krajem,

válečníci věděli, že vyhráli nejen čepelí, ale srdcem.

Že Mlečná Dolina zůstane stát, sladká jako cukr,

hřejivá jako med a pevná jako sůl starých mužů.

Proto zvedli poháry k obloze, připili na svět nový,

na jablka, na hruškovici, na dny míru i válečné slávy.

Neboť dokud jejich píseň zní, nikdo nezlomí jejich sílu,

a ocelová armáda se zrodí pokaždé – z vůle lidu.

---