Litomyšl

(Sloka I)

Kameny mlčí a přesto ví,

kolik tu zůstalo kroků v čase.

Ráno se opírá o náměstí

a zvony váží ticho na váze.

Stěny si pamatují dech,

když noc byla ještě mladá.

Z oken se rodil první tón,

ještě dřív než slovo: hudba.

(Refrén)

Litomyšl, město v notách psané,

kde ticho ví, kdy má znít hlas.

Zrodil se tu sen o krajinách vzdálených

a zůstal tu navždy v nás.

(Sloka II)

V chladných chodbách se učil čas

chodit pomalu, bez spěchu.

Každý krok byl jako takt,

každý pohled slibem dechu.

Nešlo jen o melodii,

ale o víru v řád a směr,

že i bolest může znít,

když má pravdu, když má tvar.

(Refrén)

Litomyšl, město v notách psané,

v každém kameni je hlas.

Co jednou zaznělo v dětských dlaních,

to zní dál — i skrz nás.

(Most)

A když dnes mlčíš, slyšíš víc,

než kolik slov se dá říct.

Hudba tu není minulost,

je to dech, co se vrací zpět.

(Závěr) (ticho → doznívání)

Litomyšl…

není jen místo na mapě.

Je to začátek tónu,

který nikdy neskončil.