Dorota

(SLOKA I)

Dorota chodí tiše,

jak ráno po dešti,

v očích má klidnou hloubku,

co člověka utiší.

Nepotřebuje slova,

co křičí do světa,

stačí když se usměje,

a všechno dává smysl.

(SLOKA II)

Dorota voní létem,

když večer zvolna chladne,

její smích je světlo,

které zůstane, když ostatní zhasne.

Drží svět tak lehce,

jako by vážil nic,

a přesto když se vzdálí,

chybí víc, než by kdo řekl.

(REFRÉN)

Doroto, zůstaň chvíli stát,

a nech ten čas jen tak plynout,

v tvém tichu se dá dýchat,

v tvém pohledu je domov můj.

Doroto, když řekneš mé jméno,

svět je najednou blíž,

a všechno, co jsem hledal,

je v tom, jak se na mě díváš.

(SLOKA III)

Dorota nemá korunu,

a přesto vládne srdci,

ne silou, ne sliby,

ale tím, že je skutečná.

Když se dotkne ruky,

není v tom žádná póza,

jen jistota, že některé věci

mají zůstat navždy.

(MOST)

Možná ani neví,

kolik světla nosí v sobě,

kolik ticha promění

v něco, co se nedá pojmenovat.

A možná právě proto

je tak vzácná,

protože nikdy nehledá obdiv,

jen obyčejné chvíle.

(REFRÉN)

Doroto, zůstaň chvíli stát…

(OUTRO)

A když se večer zavře den

a svět se ztiší víc,

Dorota zůstane v myšlenkách

jako píseň, co nechce skončit.