Pálavské večery

(SLOKA I)

Na cestě pod Pálavou se večer tiše sklání,

slunce jak měděná mince mizí za stráním.

V řádcích vinic se leskne kapka, poslední dech dne,

a teplo kamenů ti šeptá: „Zůstaň, tady je ti dobře.“

Voda u Nových Mlýnů hladí břeh jak starý přítel,

a vítr rozezní listí, jak by hrál na struny kytar jemně.

(SLOKA II)

Sedím na molu, prut ponořený v tichu hladiny,

kolem vůně léta, trávy a odpočaté krajiny.

Čas se tu zpomalí — nikdo nic nehledá a nemusí,

jen rybářské splávky tančí, jak příběhy psané do kaprů v busi.

Někde v dálce zazní smích, co se rozplyne s večerním žárem,

a já cítím, jak tenhle kraj vydechuje klid do rozháraných karem.

(REFRÉN)

A Pálava zpívá, tak tiše jak starý rock’n’roll,

jen jemná melodie vín a vodních rolí kolem kol.

Jestli hledáš mír, najdeš ho tady mezi horou a řekou,

v kraji, kde člověk zpomalí a stane se zase někým.

Pálavské večery hoří ve víně jako zlatý tón,

co v duši zůstane dlouho poté, co ztichl poslední zvon.

(SLOKA III)

V noci vinice dýchají sladkou vůní ze země,

hvězdy se vynoří nad Pálavou, tiché a jemné.

Usednu pod pergolu, naliju sklenku bílého zrána,

v každém doušku je léto, které se nikdy nezestárá.

Kolem se rozprostře mír, takový, co se nerodí ve městech,

jen tam, kde člověk poslouchá ticho a nachází cesty ve větvích.

(SLOKA IV)

Ráno přináší mlhu, co hladí hladinu jako krajku,

rybáři už sedí u břehu, každý s vlastní pohádkou.

Nebe se zlomí do modra, jak když malíř přidá barvu,

a kytara v duši brnkne, i když ruce zrovna nehrají zpravu.

Tady člověk zapomene na hluk a denní spěch,

Pálava učí dýchat – a já ji za to miluju víc než dech.

(REFRÉN – ZÁVĚR)

A Pálava zpívá, tak tiše jak starý rock’n’roll,

v hladinách se třpytí tón, co uklidní i bol.

Vítr z vinic nosí příběhy lidí, co tu žijí léta,

že největší dar je umět zastavit – a vnímat krásu světa.

A když se večer zlomí do tmy a rybník zhasne svůj stín,

zůstane píseň v duši znít – o Pálavě, tichu a vín.

---