Ocel a dech

(Sloka I)

Večer se sklání k oknům hor,

ticho má dech jak starý chór,

kameny pamatují kroky

těch, co tu snili dávno před námi.

(Refrén)

A já jdu výš, kde srdce zpívá,

kde strach se v mlze rozpouští,

v každém kroku světlo bývá,

když člověk sám sobě odpustí.

(Sloka II)

Vítr čte jména v trávě psaná,

noc je jak chrám bez oltářů,

hvězdy jsou struny ticha natažená

a já se učím nebát se snů.

(Refrén)

A já jdu výš, kde srdce zpívá,

kde čas má pomalý puls,

v každém kroku síla zbývá,

když víš, proč vlastně jsi tu už.

(Most)

Když padnu, zem mě unese,

když mlčím, hory promluví,

není třeba víc než nadechnout se

a nechat jít, co nebolí.

(Závěrečný refrén)

Tak jdu výš, kde ticho ví,

že i stín je jen druh světla,

cesta není o vítězství,

ale o tom, že jsi vytrval.