Světlana

(SLOKA I)

Světlana přichází ráno,

když se město teprve probouzí,

v jejím pohledu je klid,

co ticho pomalu rozpouští.

Nenosí kolem sebe stíny,

jen světlo v obyčejných dnech,

a kde se zastaví na chvíli,

tam mizí únava i spěch.

(SLOKA II)

Světlana mluví jemně,

ale každé slovo zůstává,

v jejím hlase je jistota,

co pomalu zahřívá.

Není bouří ani ohněm,

je spíš ranním sluncem,

které tiše vstane nad obzorem

a dá všemu nový směr.

(REFRÉN)

Světlano, svítíš potichu,

jak den, co začíná znova,

v tvém světle mizí pochybnost

a srdce se nebojí znova.

Světlano, když stojíš blízko,

svět je klidnější a blíž,

v tvém pohledu je odpověď

na otázky, které skrývám v nitru.

(SLOKA III)

Světlana drží naději

bez velkých slov a slibů,

v jejím tichém úsměvu

je víc než tisíc důvodů.

Nespěchá za potleskem,

nechce být středem dní,

a přesto kde se objeví,

tam všechno získá jasnější rys.

(MOST)

Možná ani neví,

kolik světla rozdává,

kolik temných chvil promění

v něco, co se dá unést.

A možná právě v té skromnosti

je její krása,

protože skutečné světlo

nikdy nepotřebuje křik.

(REFRÉN)

Světlano, svítíš potichu…

(OUTRO)

A když večer zavře den

a hvězdy vystoupí výš,

Světlana zůstane v srdci

jako světlo, co nezmizí.