Ivana

(SLOKA I)

Ivana přichází bez hluku,

jak vítr mezi domy,

v jejím pohledu je jistota,

co zůstane i po bouři.

Není to jen jméno v kalendáři,

je to krok, co má svůj směr,

a když se zastaví na chvíli,

čas ztratí ostrý hrot.

(SLOKA II)

Ivana mluví klidně,

ale její hlas má sílu,

co projde až pod kůži

a zůstane tam déle.

Není hvězdou, co oslní,

je spíš plamen v noci,

který tiše hoří dál,

i když vítr zesílí.

(REFRÉN)

Ivano, zůstaň ještě chvíli,

nech svět jen pomalu znít,

v tvé blízkosti je ticho,

ve kterém se dá dýchat líp.

Ivano, když stojíš vedle mě,

mizí strach i spěch,

v tvých očích je odpověď

na otázky, které nesu v sobě.

(SLOKA III)

Ivana drží rovnováhu,

mezi snem a skutečností,

ví, kdy mluvit a kdy mlčet,

a právě tím je silná.

Nečeká obdiv ani slávu,

nepotřebuje potlesk,

stačí jí obyčejná chvíle,

kdy se srdce neztrácí.

(MOST)

Možná ani netuší,

kolik klidu rozdává,

kolik neklidných myšlenek

dokáže proměnit v jistotu.

A možná právě v té jednoduchosti

je její krása,

protože opravdová láska

nikdy nemusí být hlučná.

(REFRÉN)

Ivano, zůstaň ještě chvíli…

(OUTRO)

A když se noc zavře kolem oken

a světla pomalu pohasnou,

Ivana zůstane v srdci

jako jistota, že nejsem sám.